Bedla červenající / Bedla červenjůca

Lepiota rhacodes QUÉL. Syn.: Makrolepiota rhacodes(V\TT.) SING
Klobouk je široký 60-160 mm, nejdříve téměř kulovitý, později klenutý až plochý s malým hrbolkem ve středu. Velké šupiny, u mladých plodnic bledě hnědé, u starších tmavohnědé, jsou uspořádané soustředně. Hrbolek uprostřed klobouku je ,, tmavší. Lupeny jsou vysoké 12-16 mm, od třeně odsedlé, husté, tenké, bělavé, po poranění červenající. Třeň je vysoký 80 -180 mm a tlustý 8-12 mm, hladký, bělavý, později okrově hnědavý, dole ztluštělý až do kulovité hlízy, snadno vylomitelný z klobouku. Posuvný prsten je vatovitě jemný. Dužni na je bílá až bělavá, voňavá, jemná a chutná. Na vzduchu rychle žloutne, červená a později hnědne, stejně jako celý povrch plodnice po otlačení. Výtrusy jsou velké 9-12 x 6-7 |j.m, hladké, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Bedla červenající roste v létě a na podzim (červenec až říjen a někdy i listopad), nejvíce v září. Lze ji najít v listnatých i jehličnatých lesích, ale také v zahradách a parcích, většinou pod listnatými stromy. Je to velmi dobrá jedlá houba, téměř se rovnající bedle vysoké, která je známější. Červenání a hnědnutí povrchu plodnic některé houbaře odrazuje, ale neprávem. Chutné jsou zejména klobouky této bedly připravené na tuku a obalované pouze v mouce nebo jako vídeňský řízek. Třeně jsou tuhé a dají se upotřebit do polévek , čerstvé nebo i sušené a semleté na houbový prášek. V zahradách, parcích a na kompostech roste ojediněle blízce příbuzná bedla zahradní (Lepiota hortensis PIL.), která má hnědou hlízu a je údajně jedovatá. Je patrně totožná s bedlou jedovatou (Lepiota venenosa BON.), popsanou ve Francii. Bedle červenající se červenáním trochu podobá žampion lesní (tab. 32), kdežto bedla vysoká (tab. 29) se od bedly červenající nejlépe pozná podle toho, že její dužnina vůbec nečervená. Lidových jmen bedla červenající mnoho nemá, jen např. na Chodsku se jí říkalo biskup nebo biskupská čepice.