Šťavnatka Březnovka / Šťavnačka Marcová

V ČSN: plžatka březnová Hygrophorus marzuolus (FR.) BRES. Syn.: Limacium marzuolum (FR.) VELEN.
Klobouk je široký 40 -120 mm, tuhý, masitý, v mládí vyklenutý, později laločnatý a zprohýbaný s pokřiveným nebo popraskaným okrajem. Zpočátku je částečně bílý, bělavý, šedý s tmavšími skvrnami, později až černohnědý. Lupeny jsou vysoké 2-6mm, bílé, našedlé, krátce sbíhayé. Třen je mohutný, nepříliš vysoký (30-60mm) a tlustý 15-40mm. Často je pokřivený až natočený. Dužnina je bílá nebo nasedla, jemné nevýrazné chuti a voní po medu. Výtrusy jsou velké 7-9 x 4-5 ^m, vejčitě elipsoidní, hladké bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Někdy roste v březnu i dříve, hlavně však v dubnu, výjimečně ještě v květnu. Nejdříve vyrůstá ve smrčinách, později v borovinách nebo smíšených lesích v humusu pod listím. Někde je dosti hojná, ale vcelku je spíše vzácná. Klobouky nebo celé plodnice bývají pokroucené tím, jak se prodírají ze substrátu na světlo. Březnovka je jedlá, velmi chutná tržní houba. Houbaři ji velmi cení také proto, že na jaře bývá prvním vydatným úlovkem. Její plodnice jsou masité, a to jak klobouk, tak třen. Je vhodná pro všechny úpravy, doporučuje se však pokrmy z ní více solit Nedá se zaměnit se žádnou jedovatou houbou. Její pokřivené zprohýbané plodnice jsou často umazané od země a lesního substrátu, jimiž prorůstá na světlo. Lidově se jí proto říká uhelka, cikánka nebo také jiřina. Ještě nedávno měla jiné botanické jméno — šťavnatka jarní.

Hlíva ústřičná / Hliva ustricovitá

Pleurotus ostreatus (JACQ. ex FR.) KUMM.
Klobouky má masité, v mládí na okraji podvinuté a škeblovitě sklenuté, na povrchu hladké, barvy šedé, modrošedé až nahnědlé. Roste ve střechovitých trsech, plodnice vyrůstají z kmene listnatých stromů nad sebou. Klobouky mají průměr 60—180mm. Lupeny jsou bílé, později našedlé nebo nažloutlé, poměrně řídké, vysoké 5—15 mm, dlouhé a hluboce sbíhavé na krátký boční třen. Třen je téměř vždy umístěn výstředně nebo po straně klobouku, je krátký (20—60 mm) nebo téměř chybí. Je plstnatý nebo hladký, bělavý s nádechem barvy, kterou má klobouk. Dužnina je bílá, bělavá, měkká, neměnlivá a trochu tužší. Příjemně voní a chutná. Výtrusy jsou velké 8—13 x 3—4jim, válcovité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý s nafialovělým nádechem. Hlíva ústřičná roste v přírodě na podzim a v zimě (od října do března, nejvíce v listopadu a v prosinci). Najdeme ji na pařezech a kmenech listnatých stromů v místech chráněných před mrazivými větry; bývá nejčastěji na kmenech a pařezech vrby, ořešáku, jasanu, buku i dubu. Jen výjimečně se vyskytuje na jehličnatých stromech a pařezech. Roste v lese i mimo les, např. v parcích a zahradách. Je to jed1á a velmi dobrá houba, která je vítaným přínosem do kuchyně, neboť roste i v zimě a tvoří velké, masité plodnice, jež jsou vhodné v kuchyni pro přípravu nejrůznějších pokrmů. Výborná je v polévkách a omáčkách, ale i konzervovaná v octovém nálevu. Starší plodnice jsou někdy velmi tuhé. Z a m ě n i t ji s jedovatými houbami prakticky nelze. Podobají se jí jiné druhy hlív, také jedlé, např. hlíva mis-kovitá /Pleurotus comucopiae (PAUL ex FR.) KUMM/ nebo jedlá, ale tuhá hlíva dubová /Pleurotus dryinus (PERS. ex FR.) KUMM./, popřípadě i další. Jedovatá hlíva olivová lOmphalotus olearius(DC. ex FR.) SING./ je vzácná a má plodnice žlutooranžové s hnědými šupinkami. V mnoha zemích i u nás se hlíva ústřičná s úspěchem pěstuje.

Choroš oříš / Trúdnik klobůčkatý

Trsnatec oříš: Polyporus umbellatus (PERS. ex FR.) Sya: Grifola umbellata (PERS. ex FR) PIL
Plodnice oříše je podobná velké tmavší hlávce květáku nebo také mořské mycí houbě, jako již uvedený kotrč kadeřavý nebo trsnatec lupenitý. Základní třen vyrůstá ze dřeva a postupně se větví na mnoho tenkých nožek, nesoucích pravidelné, malé, okrouhlé, dovnitř prohloubené a různě zprohýbané, šedé až světle hnědé kloboučky. Trubky jsou bílé, nizoučké, na třen sbíhavé, s velmi jemnými ústími. Dužnina je masitá, bílá a tužší. Příjemně voní a chutná po oříšcích. Málo červiví. Výtrusy jsou velké 7-10 x 3-4|im, válcovité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Oříš roste na starých listnatých stromech, zejména na bucích a dubech, od července do října, nejvíce v srpna Najde se však jen zřídka.
Je to jedlá a chutná houba, která se dá v kuchyni dobře použít. Plodnice vydrží v chladu i několik dní. Musí se déle připravovat, neboť má jako všechny chorošovité houby tužší dužninu. Je chutný připravený jako guláš, jemně ochucený česnekem, nebo se hodí např. pro přípravu houbového rizota, ale i dalších houbových pokrmů. Nedá se zaměnit za jedovatou houbu.

osporka mlynářka / krásnopórovec ovčí

Albatrellus ovinus (Schaeff. ex Fr.) Kotl. et Pouz. Syn.: Polyporus ovinus (SCHAEFF.) ex FR.
Bělavá houba z podhorských lesů, oblíbená na přípravu houbového prášku. Klobouk je světlý, bělavý, nepravidelný, masitý a na temeni často rozpukaný, široký 30-100 mm. Trubky jsou bílé, později nažloutlé, nízké (2-4 mm), mírně na třen sbíhající. Ústí trubek jsou velmi jemná. Dužnina je bílá, později citrónově žloutnoucí, velmi tuhá, nečervivějící, nevýrazné vůně a chuti. Výtrusy jsou velké 3,5-4,5 x 3-4 (xm, téměř kulovité, bezbarvé, neamyloidní. Výtrusný prach je bílý. Třen je krátký, bílý a tuhý.
Mlynářka roste v létě a na podzim (v červenci až v říjnu, nejvíce v září) ve všech lesích, hlavně však jehličnatých, nejčastěji podhorských. Tato tržní houba je jedlá, ale značná tuhost dužniny omezuje její použití. Menší stravitelnost se dá napravit delším dušením nebo vařením, zejména, když se vezmou k přípravě pouze mladé plodnice. Dobře se připravuje. Jako tržní houba je určena především pro průmyslové zpracování (extrakt, prášek), ale prodává se i na trhu. Doma se konzervuje do octového nálevu nebo se z ní připravuje houbový prášek. Jméno mlynářka vzniklo současně se jménem žemlička, která patří velmi příbuzné houbě krásnoporce žemličce (tab. 14), a to ve vztahu k její barvě. Bílá mlynářka připomíná bílou mouku, okrově zbarvená žemlička již upečenou žemli. Tato přirovnání nám pomohou již natrvalo obě houby správně rozeznat a pojmenovat. Žemlička je méně tuhá, a proto hodnotnější. Jiná jména pro mlynářku jsou choroš ovčí, krásnoporka ovčí, kobylí hlava, šafářka aj.Krásn

Krásnosporka žemlička / Trudničník zrastený

V ČSN: žemlička Albatrellus confluens (Alb. et Schw. ex Fr.) kotl. et Pouz. Syn.: Calopus confluens (ALB. et SCHW. ex FR.) QuÉL.
Žemlově hnědá houba jehličnatých lesů, příjemného vzhledu. Klobouk je žemlové barvy, s okraji často červenohnědými, laločnatý. Několik klobouků i třeňů bývá srostlých v trsy, měřící v průměru až 400 mm (odtud latinské jméno - confluens = splývavý). Jednotlivé plodnice mají klobouk široký 30-100 mm. Trubky jsou nízké (2-5 mm), bílé, na třen sbíhavé; jemná ústí jsou též bílá. Dužnina je bílá, později načervenalá, nevalné chuti a vůně, tuhá, nečervivějící. Výtrusy jsou velké 4,5-5 x 3-3,5 um, vejčité, hladké, slabě amyloidní. *) Výtrusný prach je bílý. Krátký, bílý třen mívá-někdy dutinu. Roste v jehličnatých lesích od července do října, nejhojněji v září. Často se najde ve větším množství a někdy i ve velkých trsech.
Je v mládí j e d 1 á a je zařazená do tržních hub, avšak stejně jako mlynářka (tab. 15) je tuhá, a tím méně stravitelná. Po dobré úpravě je možno mladé plodnice zpracovat do pokrmů doma. Na trzích se občas prodává, i když je podle čs. státní normy určena jen pro průmyslové zpracování. Zaměnit ji za jedovatou nebo za jinou jedlou houbu prakticky nelze. Od mlynářky (tab. 15) se žemlička rozliší docela dob-; ře podle barvy klobouku. Dosti vzácná a také jedlá krásnoporka hřebenitá I Albatrellus cristatus (Pers. ex FR.) KOTL. et Pouz./, která roste v listnatých lesích • hlavně pod buky, se od žemličky i mlynářky liší hnědozelenou barvou klobouku. Krásnoporce žemličce se říká krátce žemlička. Dříve se jmenovala také choroš splývavý nebo krásnoporka splývavá. Lidově se jí říkalo např. šafářka nebo psí kuřátko.
*) Amyloidní, tj. barví se jodem modře

Trsnatec lupenitý / Třsovnica lupeňovitá

V ČSN: trsnatec dubový Grifola frondnsa (DiCKS. ex FR.) S. F. Gray
Velmi zajímavá houba tvořící trsy složené z mnoha set klobouků. Trsy mají hmotnost někdy i přes 30 kg a tvoří velkou „hlávku", někdy širokou až 600 mm. Základní mohutný třen, vyrůstající obyčejně na dubovém kmeni, se mnohonásobně větví a končí jednostrannými, lopatkovitými, polokruhovitými, našedlými či hnědavými kloboučky, připomínajícími lupeny nebo lopatky. Trubky jsou nízké (1-3 mm), na třen sbíhavé, bílé, s velmi jemnými a drobnými ústími. Dužnina je bílá, příjemně vonící a chutnající, tuhá, nečervivějící. Výtrusy jsou velké 5-7-x 3,5-4,5 |j.m, vejčité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Trsnatec lupenitý se vyskytuje ve vlhkých listnatých lesích koncem léta a na podzim, ale celkem výjimečně. Roste většinou na dubu.
Trsnatec lupenitý je jedlý, ale ze tří dále jmenovaných, trsnatým vzrůstem si podobných hub nejtužší, a proto pro kuchyňské uprotřebení méně ceněný. Přesto je v kuchyni vítán. Snadno se přepravuje a uchovává. Plodnice jsou mohutné, složené z velkého počtu větví a větviček, které při pohledu shora tvoří soustředné kruhy. Nedá se zaměnit za jedovatou houbu. Podobá se jedlému kotrči kadeřavému (tab. 7) nebo choroši oříši (tab. 16), jehož trsy jsou utvořeny z drobných, kulatých, různě zprohýbaných kloboučků. Všechny tyto trsnaté, vzrůstem si podobné houby jsou chutné, zejména jejich mladé plodnice. Dá se z nich dobře připravit „dršťková" polévka téměř nerozeznatelná od pravé. Vzhledem ke svému hostiteli dubu se též jmenoval choroš dubovník nebo také choroš dubový.