Houby a houbičky

Saturday, January 27, 2007

Stroček trubkovitý / Lievik trubkovitý


Craterellus cornucopioides (L. ex Fr.) Plodnice jsou nálevkovité a podobají se trumpetkám. Jsou vysoké 30—80 mm a široké 30-40 mm (většinou menší), duté, na okrajích podvinuté, zvlněné a někdy roztřepené. Na vnější straně jsou žilkované vrásčité, šedavé až modročerné, uvnitř tmavě hnědé až černé, jemně šupinkaté. Od výtrusného prachu bývají bíle nebo šedě ojíněné. D u ž n i n a je tence masitá, dole dosti tuhá, tmavě hnědá až černi Má příjemnou, ale nevýraznou chuť i vůni. Výtrusy jsou velké 12-14 x 7-9 n.m, vejčitoelipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Stroček trubkovitý roste v lesích všeho druhu, zvláště listnatých a hlavně pod buky. Najdeme jej v nížinách i v podhorských polohách, nejvíce koncem srpna a počátkem září, ale za příhodného počasí se vyskytne i v červenci a koncem září. Roste na stinných a vlhkých místech v kruzích a pruzích. ]e ještě dost hojný, ale málo se sbírá, ačkoliv jde o velmi dobrou tržní a odpradávna sbíranou houbu. Po deštích jsou její plodnice zcela černé a nevzhledné. Stroček trubkovitý je jedlý a velmi dobře využitelný. Dobře se suší, je vhodný do polévek a již od dávných dob se používá do jihočeského jídla kuby, které se jím barví do tmavá. Mnozí houbaři si velmi cení houbového prášku z usušených a rozmělněných stročků jako koření k dochucování pokrmů. Stroček se může upravovat i nadrobno rozsekaný a usmažený jako tzv. husí krev. Nedá se zaměnit se žádnou jedovatou houbou. Je proto vhodný pro začínající houbaře, kteří o tuto chutnou, i když vzhledově nepříliš lákavou houbu mohou bez nebezpečí rozšířit svůj sortiment sbíraných hub. Stroček trubkovitý je všeobecně znám pod jménem kominíčci říká se mu však také trubky, černé kornoutky, pantoflíčky, trubci apod.

Thursday, January 25, 2007

Pstřeň Dubový / Pečeňovec dubový


PSTŘEŇ DUBOVÝ / PEČEŇOVEC DUBOVÝ,m Fistulina hepatica (Schaeff. ex FR.) "
Plodnice je masitá, protáhlá nebo polokruhová, široká 100-220 mm a tlustá 30-80 mm, někdy však dosahuje i větších rozměrů. Připomíná volský jazyk. Na povrchu je vláknitá, oranžově červená nebo purpurově masová a na průřezu připomíná krvavé maso. Ve stáří je až hnědá. Je přirostlá ke dřevu bokem nebo velmi krátkým postranním červenohnědým třeném. Mladé plodnice roní červenou tekutinu. Trubky jsou zcela samostatné, původně od sebe oddělené, jakési úzké pohárky, mezi sebou jen lehce spojené, ale tvořící souvislou vrstvu. Ústí trubek jsou jemná, okrouhlá, zpočátku bělayá, žlutavá až konečně červenohnědá. Dužnina je velmi šťavnatě masitá, zprvu jemná, masově červená, později těžká, podélně vláknitá a pestrá. Má příjemnou houbovou chuť i vůni. Výtrusy jsou velké 4-5x3-4 |xm, vejčité, krátce elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je rezavý. Roste v létě a na podzim (červenec až září), u nás již dosti vzácně jako parazit na kořenech, pařezech nebo kmenech živých dubů nebo buků a někdy i na kořenech jiných listnáčů. Vyskytuje se v lesích i ve stromořadích. Často však roste vysoko na kmenech vzrostlých stromů, takže houbař se k této pochoutce dostane pouze po žebříku. Pstřeň dubový je pozoruhodná jedlá houba, odedávna počítaná mezi tržní houby hledané pro kuchyň, zejména pro svou podobnost masu. Velmi vhodná je na guláš, ovar a též připravovaná jako hovězí jazyk. Je však trochu tuhá a suší se dosti špatně. Někteří lidé si ji chválí naloženou v octovém nálevu (samozřejmě nakrájenou na vhodné hranolky nebo tlustší plátky). Je to výjimečně nápadná houba, dříve velmi známá pod jménem volský jazyk. Není možno ji zaměnit, neboť se jí nepodobá žádná jiná houba. Lidový název kromě volského jazyka je masojed, jelení jazyk, dubové maso aj.

Friday, January 19, 2007

Tak a zase pár dní pauza

někam jsem si založil knihu, co to z ní skenuji, takže se nedá nic dělat. Sám toho rozhodně o houbách nevím dost, abych sem něco napsal, a vlastně, když už to má být komplet skenovaná celá kniha, tak by to ani nebylo vhodné. Takže poprosím vás, které to tu zajímá: Počkejte, ono se bude pokračovat, ale tak za dva tři dny. Snad. Pochybuji, že by se bichle ztratila nějak definitivněji.

Thursday, January 18, 2007

Liška obecná / Kuriatko jedlé


Cantharellus cibarius FR. Všeobecně známá a ceněná houba, dříve často masově rostoucL Celá plodnice je okrově žlutá nebo bělavá. Klobouk má okraj často podvinutý, později laločnatý, na okraji nepravidelně zprohýbaný. Je tuhý, ve stáří uprostřed prohloubený, široký 10-88mm, okrově žlutý. Žilky (lištny) jsou vidlicovitě rozdělené a propojené přehrádkami, vysoké až 3 mm, tlusté, sytě žluté, sbíhající pozvolna daleko na třen. Třen je krátký (30-60 mm), tuhý plný, tlustý 10-25 mm, stejně nebo světleji zbarvený než klobouk, dolů zúžený. Dužnina je uvnitř plavá, neměnlivá, příjemně voní a má mírně štiplavou chuť. Je však trochu tuhl Nečerviví, tzn. že téměř nikdy nebývá napadená hmyzem. Výtrusy jsou velké 8-11 x 5-6 |j,m, krátce elipso-idní, hladké, bezbarvé s tukovými kapkami. Výtrusný prach je bledě žlutavý.
Liška obecná roste často ve velkém množství hlavně v jehličnatých lesích, nejvíce borových, mezi borůvčím. Najdeme ji od června do pozdního podzimu, hlavně však v srpnu a v září. V listnatých lesích roste světlejší, ale stejně dobrá varieta.
Liška obecná je jedlá, odpradávna uznávaná prvotřídní houba, vhodná pro nejrůznější úpravy v kuchyni. Je ceněna také proto, že je odolná při dopravě a málo červiví Je předmětem světového obchodu houbami. Např. z Polska se jí vyváží stovky tun. Při přípravě pokrmů pamatujeme na to, že je pro svou tuhost dosti těžko stravitelní Proto ji předem vždy dobře podusíme. Nejlépe je rozemlít ji na masovém strojku a nepřidávat mnoho vajec ani tuku. Je velmi chutná v mléčných kyselých polévkách. Liška se dosti špatně suší a po usušení je velice tuhá. Je vhodná pro přípravu houbového prášku. Lišce obecné je podobná lištička pomerančová IHygrophoropsis aurantiaca (WULF. ex FR.) R. MAIRE/, která je méně hodnotná, ale nikoliv jedovatá. Podobá se jí též lišák zprohýbaný (tab. 9) a jedlá liška nálevko-vitá {Cantharellus tubaeformis FR.), která má hluboce vmáčklé klobouky, žlutošedé až šedé lištny, tenkou dužninu a je žlutohnědá. Od lišky pravé se snadno rozezná. Dříve mnozí houbaři sbírali jen některé hřibovité houby, lišky a snad ryzce pravé. Ostatní houby byly pro ně „prašivky".
Na Slovensku se lišce obecné říká kuriátka, na Českomoravské vrchovině kuřát
ka. Má i další lidové názvy, jako kořátka, kurČata, kuřičky aj.

Saturday, January 13, 2007

Lišák zprohýbaný / Jelenka poprehýbaná

Dentinum repandum (L. ex FR.) S. F. GRAY Syn.: Hydnum repandum L ex FR. Klobouk je bělavý, krémově až žlutě oranžový, suchý, tuhý, masitý, v mládí sklenutý, později rozložený, průměru od 30 do 150 mm (obvykle však menší), nepravidelně zprohýbaný a dosti křehký. Na spodu klobouku jsou nestejně dlouhé a křehké ostny, které sbíhají až na třen. Třen je krátký, bělejší než klobouk a většinou výstředně usazen. Bývá vysoký 20—70 mm a tlustý 5—20 mm. Dužninu má tento lišák křehkou, bělavou, příjemně vonící, s mírnou chutí, nečervivou, ale dosti tuhou. Výtrusy jsou velké 7—10 x 7—8 |i.m, téměř kulovité, hladké nebo jen slabě síťkované, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Roste hojně v lesích listnatých i jehličnatých od července do října, často spolu s liškou obecnou. Lišák zprohýbaný je dobrá jedlá užitková houba. Uplatní se hlavně ve směsích. Při použití v kuchyni pamatujeme, že jde o tuhou houbu, vyžadující delší tepelnou úpravu podle vhodného kuchařského předpisu. Zaměnit s jedovatou houbou ji nelze. Malé plodničky se velmi podobají lišce obecné (tab. 10) a na trhu k ní bývaly často přimíchávány. Někdy se snad může také zaměnit za lištičku pomerančovou I Hygrophoropsis aurantiaca (WULF. ex FR.) R. MAIRÉ/, která je však intenzivněji pomerančově zbarvená, má tenčí třen a především lupeny, nikoli ostny jako lišák. Jiné jméno je např. lošák bílý nebo lošák zprohýbaný. Někteří houbaři se zbytečně této houbě vyhýbají. Objevuje se i ryšavá forma zbarvená rezavě oranžově, která je stejně jedlá a dobrá. Některými autory je uznávána za samostatný druh (Dentinum rufescens). Lišáku zprohýbanému se lidově často říkalo bílá nebo nepravá liška, popřípadně podlišák.

Wednesday, January 10, 2007

Lošák jelení / Jelenkovec Škřidlicovitý


Hydnum imbricatum L ex FR. Syn.: Sarcodon imbricatus (FR.) P. KARST.
Jde o velmi typickou houbu se šupinami na povrchu klobouku a ostny na jeho spodní straně. Zbarvení lošáku jeleního připomíná barvu jelení zvěře. Klobouk je hnědý, silně dužnatý, ve středu vmáčklý, na povrchu šupinatý, průměru 100— 220 mm. Velké, tlusté, šedohnědé, odstávající šupiny jsou uloženy v soustředných kruzích; nejhustší jsou na vmáčklém temeni klobouka Šedohnědé, dlouhé a husté ostny (bodliny) sbíhají hluboko na třen. Třen je krátký (30-50 mm), pevný, plný, dolů se mírně zužující, světle hnědý až šedohnědý. Dužnina je dosti křehká, běla-vá až bělošedá, nahořklá, u starších plodnic až hořká. Výtrusy jsou velké 6—7 \un, kulovité, ostnité, žlutohnědé. Výtrusný prach je hnědý. Roste nejvíce v podhorských polohách koncem léta a na podzim (od konce července do září, hlavně v srpnu) v borových a smrkových lesích na písčitých půdách. V posledních letech je její výskyt u nás malý. Lošák jelení je j e d 1 ý, ale kromě nahořklé chuti je také tuhý, takže se musí déle vařit nebo dusit. Může se také sušit nebo nakládat do octového nálevu. Pro přípravu pokrmů jsou vhodné mladé plodnice, jejichž mírná hořkost správnou úpravou mizí. Někde lošák suší a drtí na prášek, jímž dochucují pokrmy. Lošák jelení se u nás smí prodávat na trhu. V Polsku např. nechybí na žádném trhu, kde se prodávají houby. U nás se na trzích objevuje jen zřídka. Při sběru hub jej však určitě najdeme a oceníme. Především u něj nehrozí nebezpečí záměny s jedovatou houbou. Snad se dá splést jen s nejedlým a podstatně menším lošákem hořkým (Hydnum scabrosum FR), který má světlejší klobouk, kaštanově hnědé, velmi drobné šupinky a silně hořkou chuť, nebo také s pouze v mládí jedlým lošákem tuhým (Hydnum compactum PERS.), který bývá menší, s hustými, tenkými, hnědavými a na špičce bledými ostny. Lidové názvy jsou Jelenka, srnka, masohub, medvědí ucho, medvědice aj.

Friday, January 05, 2007

Kotrč kadeřavý

Sparussis crispa Plodnice jsou velké, trsovité, trochu podobné mořské mycí houbě. Bývají široké i vysoké až 300 mm, jsou složeny z různě kadeřavě zprohýbaných větviček plsťové, žlutavé až hnědavé barvy. Váží někdy i několik kilogramů. Třen, z něhož se plodnice větví, bývá tlustý až 80 mm a vysoký až 60 mm; jindy je naopak zakrnělý. Dužnina je chutná, příjemně voní, je tužší, jedlá, téměř nečervivějící. Výtrusy jsou velké 6—7,5 x 4—5 |i,m, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je okrový. Roste u kořenů borovic nebo modřínů, od července do října, hlavně v srpnu a září. Někdy bývá dosti hojný. Nález kotrče znamená pro houbaře vždy vydatný úlovek. Kotrč kadeřavý je jedlá, velmi dobrá a na trzích vyhledávaná houba také proto, že nehnije, nýbrž zasychá. V chladu vydrží několik dní beze změny. Je vhodný pro všechny způsoby konzervace v domácnosti, včetně sušení. Lze z něj připravit různé pokrmy, nutno však pamatovat na delší tepelnou úpravu, neboť jeho dužnina je dosti tuhá. Je vhodný pro přípravu „dršťkové" polévky. Sběr je bezpečný, protože jej nemůžeme zaměnit za žádnou jedovatou houbu. Z neznalosti bývá někdy zaměňován za jedlé choroše, a to za trsnatec lupenitý (tab. 14) a za choroš oříš (tab. 16). Všechny tyto dosti si podobné houby (kotrč kadeřavý, trsnatec lupenitý a choroš oříš) patří k druhům, které u nás tvoří největší plodnice. Ovšem vůbec největší piodnice z našich hub má trsnatec obrovský /Meripilusgiganteus(PERS. ex FR.) P. KARST.); byly nalezeny jeho plodnice o hmotnosti 25 kg i více. Tento trsnatec je sice jedlý, ale velmi tuhý.