Otravy ledvinové

Roku 1962 došlo v Polsku k mnoha otravám, jejichž původcem byl pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus), tedy houba do té doby pokládaná za neškodnou. Postupem let se množí případy i smrtelných otrav z nedostatečné činnosti ledvin a množí se i druhy pavučinců obdobně účinkujících. Dnes známe ještě další jedovaté pavučince a to pavučinec skvělý (Cortinarius speciosissimus) a pavučinec příbuzný (Cortinarius gentilis). V nedávné době upozornil francouzský mykolog H. Romagnesi na další druh, tentokrát z podrodu pahřib (Phlegmacium), a to na pahřib překrásný (C. splendens), který způsobil těžkou otravu záměnou za čirůvku zelánku. Výzkum jedovatých pavučinců není zdaleka ukončen, u mnoha druhů byly chromatograficky zjištěny látky obdobné jako u pavučince plyšového, proto je lépe vystříhat se sběru většiny pavučinců. Účinnou látku nazval jeho objevitel orellaninem, později bylo zjištěno, že jde o směs asi 10 látek. Otrava pavučinci je velmi zrádná proto, že i její akutní forma se objevuje až po 4. dni, chronická pak i za několik týdnů, kdy se již nemoc a jídlo z hub nedává do žádné souvislosti. Po opakovaném větším množství jídla z jedovatých pavučinců se objevuje během 4—6 dnů akutní nedostatečná činnost ledvin. Chronická otrava se rozvíjí pomalu, končí však zástavou tvorby moče a otravou organismu z neodstraňovaných produktů látkové výměny. Léčení je možné jedině v nemocnici, často s nutností trvale používat umělou ledvinu.

Otravy mykoatropinové

Patří k nejčastějším u nás. Jejich původci jsou látky obsažené zejména v muchomůrce panterové (Amanita pantherina), méně v muchomůrce královské (Am. regalis) a konečně i v muchomůrce červené (Am. muscaria). Obsah účinné látky není ve stejných druzích konstantní a silně kolísá, je však možné říci, že již jedna či dvě plodnice muchomůrky panterové mohou způsobit dosti silnou otravu. Naproti tomu v muchomůrce červené je látky poměrně méně. Otrava se projevuje asi za 2 hodiny, podle množství požité houby. Nápadné jsou projevy otráveného podobné opilosti. Je upovídaný, pohyblivý, někdy i agresivní, napadá ošetřující personál, po sněžení většího množství hub brzy upadá do mrákotného stavu, z něhož se však budí, má halucinace, často silně křičí, brání se, opět upadá do mrákotného stavu a nakonec usne. Ráno se budí sice' vyčerpán, ale dokonale zdráv. Ohroženi jsou jen staří lidé a velmi malé děti, úmrtnost je nepatrná. K otravě nejčastěji dojde záměnou za muchomůrku šedivku nebo za bedlu a z toho důvodu bylo i upuštěno od doporučování muchomůrky šedivky (Am. spissa) k jídla Účinná látka evropských plodnic muchomůrky panterové není přesně známá. V zámoří byly objeveny některé látky, např. kyselina ibotenová, muscimol a muskazon. Léčení je vhodné v nemocnicích, kde je dostatečný dozor, aby si nemocný neublížil, a kde je možné mu vypláchnout žaludek a podat uklidňující léky. Otrávený nesmí nikdy dostat atropin!

Psychotropní otravy

Četné houbové jedy účinkují přednostně na kůru mozkovou. Podle jejich působení je můžeme rozdělit na látky halucinogenní a mykoatropýiové.

Otravy halucinogenní z psilocybinu.
Mnoho druhů rodu kropenatec (Panaeolus, Pannaeolind) a lysohlávka (Psilocybe) obsahuje halucinogenní látky nazvané podle jedu prvně objeveného v mexických lysohlávkách psilocybinem. Tyto drobné houbičky žijící hlavně na trusu zvířat nejsou naštěstí v Evropě časté a navíc se nacházejí obyčejně jen v málo exemplářích na jednom místě. Otravy jimi jsou zcela ojedinělé (nejspíš se vyskytují experimentální otravy).

Muskarinové otravy

Muskarin je látka, která byla původně izolována z muchomůrky červené (Amanita muscaria). Dnes víme, že tato houba obsahuje muskarinu velmi málo a její jedo-vatost způsobuje především jiná látka. Víme také, že muskarin byl nalezen v daleko větších množstvích v některých vláknících (Inocybe) nebo ve strmělkách (Cliíocybe). K častějším, a to smrtelným otravám dochází po požití velkých druhů vlákníc, jakým je např. vlákníce začervenalá (inocybe patouillardii). Otravy však působí i jiné drobné druhy vlákníc, hlavně záměnou za špičky (Marsmius). Rovněž našedlé nebo bělavé druhy strmělek, např. strmělka odbarvená (Clitocybe dealbata), obsahují dosti značné množství muskarinu. K těmto otravám, které nejsou u nás ; časté, dochází hlavně záměnou za mechovku obecnou. Časté jsou v sousedním Maďarsku. Pokusná otrava nastala i po požití většího množství helmovky růžové (Mycena rosed). Také další druhy, např. hlíva olivová (Omphalotus olearius), obsahují buď muskarin nebo látky jemu velmi podobné a blízké. Menší množství muskarinu je i v muchomůrce červené (Amanita muscaria), královské (Am. regalis) a panterové (Am. panterina). Příznaky muskarinové otravy se dostavují brzy po požití, někdy bezprostředně po skončení jídla, a vyznačují se především nápadným pocením a sliněním. Nemocný se začíná dusit ze zvýšené sekrece průdušek, má poruchy vidění z maximálně zúžených zorniček, bolesti v břiše, průjmy, časté močení, z roztažení cév zčervená, později zbledne a třese se chladem. Srdce nejprve buší, později se akce srdeční zpomaluje a nemocný může zemřít, není-li rychle podán protilék, a to atropin, který dovede během krátké doby zcela eliminovat účinek muskarinu. Jen je potřebí lékaře dobře informovat o jídle z hub, popřípadě přinést s sebou k rozboru zbytky hub.

Toxické muchomůrky

Léčení faloidních otrav je s úspěchem zajištěno jen na specializovaných odděleních velkých nemocnic, kde je možnost použít umělé ledviny. Cílem léčení je snaha nejprve odstranit z organismu toxiny, a není-li to již možné, maximálně chránit játra před poškozením. Mezi účinné postupy patří i československý objev velkých dávek kyseliny tioktové, jimiž se často podařilo udržet játra přes nejkritičtější fázi otravy. Léčení faloidní, otravy je velmi drahé a vyléčení jednoho pacienta stojí kolem 20 tisíc korun. Úmrtnost dosahuje dnes ve specializovaných ústavech kolem 15% proti 60% v dřívějších letech. jedovaté účinné látky lze rozdělit do dvou skupin, a to na ama toxiny, které bývají pokládány za nejúčinnější toxickou látku, anafalotoxiny. Některé z nich se podařilo vyrobit uměle a konat s nimi pokusy na zvířatech, takže toxiny faloidních muchomůrek jsou dnes nejlépe probádanými houbovými jedy.

Otravy postihující játra

Podle hlavního původce, muchomůrky zelené {Amanita phalloides), nazýváme někdy tyto otravy faloidními. Dále jsou to albín muchomůrky zelené, správně nazývaný muchomůrka zelená, odrůda bílá (Amanita phalloides var. alba), a dva další bílé druhy, a to muchomůrka jarní, vyskytující se jen v nejteplejších oblastech našeho státu a muchomůrka jízlivá (Amanita virosa). Tytéž jedovaté látky jako v těchto muchomůrkách byly nalezeny i v plodnicích některých drobnějších bedel, např. v bedle chřapáčové (Lepiota helveola) a v dalších 12 zkoumaných druzích. Jde většinou o malé nebo velmi malé bedly s tóny červenými, oranžovými apod., které u nás rostou hlavně v listnatých lesích na vápencových půdách. Nověji byly účinné látky faloidních muchomůrek zjištěny i v čepičatce jehličkové (Galerina marginata) z Francie a podezřelé jsou i další druhy čepičatek. Otrava faloidními látkami se objevuje dosti pozdě po požití hub, za 6, zpravidla za 10, ale i za 24 i více hodin. Současně se dostavují průjmy a zvracení, které trvají dva dny a dvě noci. Potom nastane zdánlivá úleva, nemocný je velmi malátný a ponenáhlu se vyvíjí žloutenka. Z dráždění mozku se pomalu rozvine bezvědomí (koma) a otrávený umírá obyčejně pátý den otravy na nedostatečnou činnost jater. Poškození ledvin se dnes předchází včasnou náhradou ztracených tekutin a minerálů.

Jedovaté houby

Jedovatých a podmíněně jedovatých hub roste u nás přes 100 druhů. Udávalo se 50-60 druhů, ale byly objeveny jedy i u dalších hub, jak se podrobněji studovaly. Smrtelné otravy u nás má na svědomí několik druhů, které musíte znát. Nejnebezpečnější smrtelně jedovaté, u nás rostoucí houby jsou tyto: muchomůrka zelená - Amanita phalloides (tab. 60) a její 3 bílé příbuzné: muchomůrka zelená, odrůda bílá - Amanita phalloides, var. alba (tab. 68) muchomůrka jarní — Amanita věrna muchomůrka jízlivá - Amanita virosa (tab. 68) muchomůrka panterova - tygrovitá - Amanita pantherina (tab. 72) závojenka olovová - Entoloma sinuatum (tab. 76) vlákníce začervenalá (Patouillardova) - Inocybe patouillardii (tab. 75) pavučinec plyšový — Cortinarius orellanus To neznamená, že ostatní jedovaté houby nejsou nebezpečné. Houby obsahují četné jedovaté látky, naštěstí většinou jen v malé koncentraci. Tyto látky, stejně jako u rostlin, působí na různé orgány, nejčastěji na trávicí ústrojí. Proto i nejčastějším projevem otravy je průjem nebo zvracení. Často se oba příznaky objevují současně. Podle hlavních příznaků můžeme otravy rozdělit do několika skupin.

U těžkých otrav muchomůrkou zelenou se však první příznaky projevují za 6 až 12 hodin i později po požití pokrmu. Po takové době jedovaté látky již přešly do krve. To značně ztěžuje léčení. I houby jinak bezpečně jedlé mohou působit některým lidem (starším nebo nemocným) potíže tím, že jsou těžko stravitelné. Také se občas stane, že si lidé nejsou dostatečně jisti jedlostí hub, které právě snědli. Vsugerují si otravu a tím si přivodí i její průvodní znaky, takže nakonec zmatou i lékaře. Ten musí postupovat jako při skutečné otravě. Některé houby jsou za syrová jedovaté nebo silně palčivé. Proto je raději kromě holubinek a ryzců neochutnáváme; po případném ochutnání těchto druhů hub kousek plodnice nepolkneme, nýbrž vyplivneme. Zejména hřib satan (Boletus satanáš) ochutnán syrový působí rychle a prudce neztišitelné zvracení.
Dnešní houbař by měl vědět, že není žádné jednoduché pravidlo na poznání jedovaté houby. Nikdo již nevěří, že vložením stříbrné lžičky do houbového pokrmu zjistí, zda jde o houby jedlé nebo jedovaté. Houbaři vědí, že ani podle chuti nemůžeme poznat, zda houba je nebo není jedovatá. Je jim známo, že právě nejjedovatější houby mají mírnou, nenápadnou nebo dokonce i příjemnou chuť, jak potvrdili postižení a zachránění po otravě muchomůrkou zelenou. Ani požerky na houbové plodnici způsobené zvěří nebo plži nebo tzv. červivost nejsou důkazem jedlosti houby. Co tedy má houbař dělat? Nejde to jinak, než se trpělivě učit znát botanické znaky jedlých i jedovatých hub. Sbírat k jídlu jen jedlé houby, které již bezpečně zná a umí rozeznat od jedovatých. Kdo nemá snahu a trpělivost naučit se znát alespoň nejznámější jedlé a hlavní jedovaté houby, ať raději nehoubaří.

Různé druhy otrav

Žádnou otravu houbami nebo jen její příznaky však nesmíme podceňovat. Lékařské ošetření nebo převoz do nemocnice jsou velmi žádoucí a někdy nezbytně nutné, neboť otravy, které působí jedovaté houby, zejména muchomůrka zelená a její bílé příbuzné, jsou velmi vážné. Dříve končily téměř vždy smrtí. Dnes je při včasném léčení (do 36 hodin) velká naděje na záchranu a uzdravení, i když známe případy, kdy dítě zemřelo již druhý den. Nejde o léčení jedním zázračným lékem, ale o soubor zákroků podle stavu pacienta a průběhu otravy. Díky účinným léčebným postupům, o něž se zasloužili i českoslovenští lékaři, i nákladným lékům, na něž náš stát vydává velké finanční částky, se úmrtnost na otravy houbami značně snížila. Otravu mohou způsobit i jedlé houby, pokud se použijí k přípravě pokrmů zapařené nebo nahnilé. Jsou to otravy podobné otravám zkaženým masem. Houbové jedy působí vážná a bolestivá onemocnění. U většiny otrav se první příznaky projevují po 30 minutách až 4 hodinách po jídle. Objeví se celková nevolnost, bolí žaludek, hlava, střeva, dostaví se žízeň, pálení záhy, pocení, zvracení, průjem, vyčerpanost apod. Průběh otravy je různý podle druhu jedovaté houby, množství snědeného houbového pokrmu a podle odolnosti jednotlivce.

nebezpečí z jedovatých hub

Smutnou stránkou houbaření jsou otravy houbami, z nichž některé bohužel ještě stále končí tragicky. Všechny otravy houbami jsou zbytečné, neboť stačí znalost hub, aby se jim zabránilo. Přes všechna varování a snahu zvýšit znalost hub, se otravy stále vyskytují, i když by mnohdy stačilo trochu více rozvážnosti. Houbami se otrávili jen lidé, kteří přecenili své znalosti, nebo ti, kteří vůbec nic o jedovatých houbách nevěděli či měli nedostatečné a mylné informace. Bývají to stále ještě starší lidé, kteří se o jedovatých houbách ve škole mnoho neučili. Jako představitele jedovatých hub znali většinou jenom muchomůrku červenou (Amanita muscaria) a satana (Boletus satanáš). Muchomůrku zelenou (nejjedovatější houbu) začal učit znát naši veřejnost F. Smo-tlacha před 70 lety a do školních učebnic se dostala až po 2. světové válce.
Jedovatých hub, které působí smrtelné nebo vážné otravy, není mnoho ve srovnání s jedlými a nejedlými druhy. Na první pohled se zdá, že tato otázka se vyřeší tím, že každý houbař se naučí znát všechny jedovaté houby. Důležité však je, aby dobře znal i jedlé houby, které chce sbírat, a věděl, které z nich by mohl při nepozornosti zaměnit s jedovatou houbou. V novinách každý rok čteme o otravách houbami, Jde především o těžké otravy, často končící smrti O mnoha dalších, které mají za následek průjmy, zvracení a kterých jsou na tisíce, se ani nedozvíme. Po lékařském nebo i domácím zákroku (vyprázdnění žaludku a střev) se po nich pacient většinou rychle uzdraví.

Pokrmy z hub IV

| HŘIBY s MASEM (masitý pokrm s houbami) 400 g hub, 300 g masa (telecí vepřové) 20 g tuku, sůl.
Maso nakrájíme na malé kousky, osolíme, dáme s drobně nakrájenými houbami a s tukem do vhodné nádoby a dusíme zvolna pod pokličkou. Podléváme horkým vývarem z kostí nebo vařící vodou. Jako přílohu podáme rýži, těstoviny nebo slané pečivo.
SALÁT Z HŘÍBKŮ (salát)
400 g hub, 15 g oleje, 1 lžička octa, 40 g cibule, petrželová nat, sůl
Ve slané vodě uvaříme pěkné tvrdé hříbky (jemnější druhy se jen předvaří), dáme vychladnout, nakrájíme na úhledné kousky nebo plátky, dobře promícháme s octem a olejem. Přidáme trochu jemně nakrájené cibule a petrželové natě.
ŽAMPIÓNOVÉ PYRÉ (houbový zákusek)
1000 g žampionů, 50 g másla, štáva z půlky citrónu, 0,31 bešamelu, OJ I smetany. Syrové žampiony propasírujeme nebo pomeleme na masovém strojku, smíchá-I me s citrónovou šťávou, okořeníme, vydusíme všechnu šťávu a přidáme bešamel se smetanou.

Pokrmy z hub III

I SEKANÉ HOUBOVÉ ŘÍZKY (hlavní pokrm)
1600g hub, lžíce mléka, 1 cibule, 2 vejce, sardelová pasta, 70g másla, 250g strouhan-
j ky, 150 g oleje, zelená petrželka, pepř, sůl.
Očištěné, drobně nakrájené houby dusíme na cibuli zpěněné na části másla. Když I se voda vydusí, přidáme vejce, se zbytkem másla utřenou sardelovou pastu, sůl, [pepř, zelenou petrželku a podle potřeby část strouhanky. Děláme bochánky, které [obalujeme ve strouhané housce a smažíme na oleji. Podáváme s bramborami nebo [bramborovou kaší.
[KYSELÁ HOUBOVÁ OMÁČKA (omáčka)
XlOOg hub, 50g másla, 30g mouky, pepř, muškátový oříšek, ocet nebo citrónová štá-
\va, sů{ popř. 0,251 mléka.
Houby dobře očistíme, opereme, pokrájíme a povaříme ve vodě okyselené octem i nebo citrónovou šťávou. Povařené houby dusíme na másle, osolíme, okořeníme pepřem a muškátovým oříškem. Připravíme světlou jíšku z másla a z mouky, rozředíme okyseleným vývarem z hub, přidáme podušené houby a ještě chvíli povaříme. Přidáme-li mléko, vznikne tzv. kyselo.

Pokrmy z hub II

KYSELO z NOVOPACKÁ (hlavní pokrm)
100g hub, 50g žitného kvásku (chlebového těsta) 50g másla, 3 vejce, sůl.
Žitný kvásek polijeme ráno mírně teplou vodou a necháme stát Čerstvě očištěné houby nakrájíme na plátky, podusíme na másle a vložíme do vařící vody. Za stálého míchání vlijeme chlebové těsto a vše asi 20 minut povaříme. Omastíme máslem a dosolíme. Vejce připravíme na másle jako míchaná a zapečeme. Rozdělíme na dílky a zalijeme polévkou z kvásku.
HOUBY JAKO OVAR (hlavní pokrm)
700 g hub, 1 cibule, 1 lžíce hořčice, 1 jablko, kousek křenu, sůl
Houby nakrájíme na dosti velké kusy (malé nekrájíme, nýbrž necháme celé). Vhodíme je do vroucí osolené vody a necháme čtvrt hodiny vařit. Z odvaru hub uvaříme polévku. K houbovému ovaru podáváme chléb nebo slané pečivo, hořčici, cibuli nebo jablečný křen.