Žampion polní / Pečiarka polná

Agaricus campestris L. ex FR.
Klobouk má široký 40-120mm, zprvu kulovitý, později polokulovitě vyklenutý na okraji dlouho podvinutý, nakonec ploše rozložený, masitý a pevný, bílý, někdj nažloutlý nebo na temeni jemně hnědavě šupinatý. Při pomačkání nemění barvu Pokožka klobouku je tlustá, hedvábně vláknitá a dá se sloupnout. Lupeny jsou dosti vysoké (8-10 mm), husté, slabě vyklenuté, při třeni volné, zpočátku růžové později čokoládové a černohnědé. Třen je dlouhý 40-80 mm a tlustý 20-40 mm válcovitý, plný, vylomitelný z klobouku, bílý s menším blanitým a také bílým prste nem, dole rezavě hnědavý a často ztenčený. Dužnina je tuhá, bílá, při kraji tření a nad lupeny na řezu načervenalá, jemná, příjemně (žampiónově) voní a chutná Výtrusy jsou velké 7-9 x 5-6 jim, vejčitě elipsoidní, hladké, červenohnědé Výtrusný prach je tmavohnědý. Žampion (pečárka) polní roste především na polích, lukách a na pastvinácr v kruzích, pruzích a velkých skupinách, hlavně po vydatnějších deštích, od květní do října, nejvíce v červenci a srpnu. Žampion polní je jedlý a je nejvíce sbíraným druhem žampionů. V kuchyni jí všestranně použitelný jak čerstvý, tak konzervovaný. Pro přípravu pokrmů ze žam piónů je mnoho kuchařských předpisů. Velké, již rozprostřené plodnice lze dobří připravit jako vídeňský řízek (podobně jako bedly), mladší plodnice lze plnit různý mi náplněmi a zapékat. Mladé plodniee jsou chutné v octovém nálevu, starší s< mohou usušit, rozdrtit na prášek a používat jako koření. Jako všechny bílé žampió ny i žampion polní se může zaměnit za bílé faloidní muchomůrky a také za mírni jedovatý žampion zápasný (tab. 73). V této knize jsou uvedeny především druh; žampionů (pečárek) ze seznamu tržních hub. Jedlé jsou ale i další druhy a variety Používáme zde obou názvů, ačkoliv doporučujeme český název pečárka pro druh; rostoucí v přírodě a žampion pro pěstované druhy (kmeny).

Bedla červenající / Bedla červenjůca

Lepiota rhacodes QUÉL. Syn.: Makrolepiota rhacodes(V\TT.) SING
Klobouk je široký 60-160 mm, nejdříve téměř kulovitý, později klenutý až plochý s malým hrbolkem ve středu. Velké šupiny, u mladých plodnic bledě hnědé, u starších tmavohnědé, jsou uspořádané soustředně. Hrbolek uprostřed klobouku je ,, tmavší. Lupeny jsou vysoké 12-16 mm, od třeně odsedlé, husté, tenké, bělavé, po poranění červenající. Třeň je vysoký 80 -180 mm a tlustý 8-12 mm, hladký, bělavý, později okrově hnědavý, dole ztluštělý až do kulovité hlízy, snadno vylomitelný z klobouku. Posuvný prsten je vatovitě jemný. Dužni na je bílá až bělavá, voňavá, jemná a chutná. Na vzduchu rychle žloutne, červená a později hnědne, stejně jako celý povrch plodnice po otlačení. Výtrusy jsou velké 9-12 x 6-7 |j.m, hladké, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Bedla červenající roste v létě a na podzim (červenec až říjen a někdy i listopad), nejvíce v září. Lze ji najít v listnatých i jehličnatých lesích, ale také v zahradách a parcích, většinou pod listnatými stromy. Je to velmi dobrá jedlá houba, téměř se rovnající bedle vysoké, která je známější. Červenání a hnědnutí povrchu plodnic některé houbaře odrazuje, ale neprávem. Chutné jsou zejména klobouky této bedly připravené na tuku a obalované pouze v mouce nebo jako vídeňský řízek. Třeně jsou tuhé a dají se upotřebit do polévek , čerstvé nebo i sušené a semleté na houbový prášek. V zahradách, parcích a na kompostech roste ojediněle blízce příbuzná bedla zahradní (Lepiota hortensis PIL.), která má hnědou hlízu a je údajně jedovatá. Je patrně totožná s bedlou jedovatou (Lepiota venenosa BON.), popsanou ve Francii. Bedle červenající se červenáním trochu podobá žampion lesní (tab. 32), kdežto bedla vysoká (tab. 29) se od bedly červenající nejlépe pozná podle toho, že její dužnina vůbec nečervená. Lidových jmen bedla červenající mnoho nemá, jen např. na Chodsku se jí říkalo biskup nebo biskupská čepice.

Bedla vysoká

BEDLA VYSOKÁ/ BEDLA VYSOKÁ Lepiota procera (SCOP. ex FR.) KUMM. Syn.: Macrolepiota procera (SCOP. ex FR.) SlNG.
Klobouk je široký 90-320mm, v mládí palicovitě uzavřený, protáhle vejčitý, později kuželovitě sklenutý až deštníkovitě rozložený s nízkým, zaobleným tmavším hrbolkem uprostřed. Mladé plodničky mají klobouk celý nahnědlý, růstem jeho pokožka puká a v soustředných kruzích se vytvářejí nepravidelně rozložené, odstáté, plstnaté, velké, hnědé šupiny. Pod nimi je pleťově světle hnědá plstnatá pokožka, která je na okraji klobouku světlejší. Lupeny jsou bílé (bělavé), velmi vysoké (až 20 mm), husté, tenké, vyklenuté, u třené volné (odsedlé) a na okraji klobouku zaoblené. Třen je vysoký 180-400mm a tlustý 28-40 mm, přímý, dutý, dole cibulovitě ztluštělý, v mládí celý hnědavý, později rozpukaný. V horní třetině má bělavý, kožovitý, posuvný prsten s dvojitým ostřím. Dužnina je bělavá, suchá a neměnící se. V klobouku je často jemná až vatovitá, ve třeni vláknitá. Příjemně voní, je velmi ' chutná a málo červiví. Výtrusy jsou velké 16-20 x 10-13 nm, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Bedla vysoká roste od července do října, někdy i do listopadu, nejvíce však v září. Často vyrůstá ve skupinách ve vysoké trávě lesních pasek, na okraji lesů listnatých i jehličnatých, nejvíce však ve smíšených lesích. Je to jedlá, velmi dobrá houba a dnes ji houbaři běžně sbírají k jídlu. Výtečné jsou její klobouky obalované a smažené na oleji nebo ještě uzavřené plněné masem • a zapékané. Je vhodná do houbových smaženic. Špatně se suší. Spodek třeně (u starších plodnic i celé třeně) se z kuchyňské úpravy vyřazuje. Je to naše nejvyšší lupenatá houba (byl nalezen exemplář vysoký 520 mm), která svým vzhledem přitahuje zájem návštěvníků lesa i houbařských výstav. Zaměnit ji s jedovatými houbami by se zdálo nemožné, ale opak je pravdou. Místo bedel byly sbírány muchomůrky panterové nebo i zelené. Bedle vysoké se lidově říká bedla jedlá, ale jedlých bedel je více. Některé jsou malé a drobné, ale jiné tvoří dosti velké plodnice, které jsou chutné a v kuchyni dobře použitelné. Je to např. bedla odřená ILepiota excoriaía (SCHAEFF. ex FR.) KUMM./, která je celá bílá s vystouplým hnědým středem klo¬bouku. Prsten má posunovatelný. Další větší bedla je bedla zardělá /Lepiota leuco-thites(Vm) P. D. ORTON/. Je též bílá, prsten má pomíjivý. Růžovými lupeny se podobá žampionům. Některé drobné bedly však obsahují amatoxiny a jsou jedovaté. Bedla vysoká nemá mnoho lidových názvů. Kolem Prahy se jí říkalo bedle, na Chodsku paraple, někde paraplíčko.

Opravdu, najít v lese bedlu, nebo dokonce skupinku bedel je nádherný zážitek. Už jen to, že na rozdíl od ostatních hub je bedla obvykle docela dobře vidět, díky své velikosti. A barvě, ono je ta šedavá dost dobře vidět na zeleném lesním pozadí.

Muchomůrka Císařka / Muchotrávka Cisárska

V ČSN: Muchomůrka císařská Amanita caesarea (SCOP. ex FR.) GREW.
Klobouk je široký 80-160 mm, v mládí kulovitý, zářivě oranžově červený, lysý nebo jen s několika většími jitržky bílé plachetky na povrchu (nemá tedy bílé „tečky" jako muchomůrka červená), na okraji zřetelně rýhovaný. Lupeny jsou zářivě (zlatově) žluté, vysoké 8-12 mm, husté, u třené volné. Třen je válcovitý, vysoký 80-160 mm a tlustý 20-30 mm, zlatově žlutý, s mohutným prstenem stejné barvy. Vyrůstá z bílé, velké a miskovité pochvy. Dužnina je bílá, pod pokožkou klobouku zlatově žlutá, jemná. Příjemně, ale nenápadně voní i chutní Výtrusy jsou velké 9-12 x 6-7 um, široce elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Císařka roste v teplejších oblastech někdy od konce června, ale spíše od července do září v listnatých lesích. V Čechách se nalezne jen zřídka (např. v okolí Prahy je známo jen několik míst, kde se ukáže vždy po několika letech). Častěji se najde na jižní Moravě. Na Slovensku, zejména v jižních okresech, se prodává i na trhu. Plodnice vyrůstají z tzv. vajíčka.
Císařka je výborná jedlá houba; byla pochoutkou už na dvorech římských císařů a i dnes je vysoce ceněna houbaři v Itálii, Francii a v dalších zemích okolo Středozemního moře. V kuchyni ji lze všestranně použít. Na této na pohled velmi krásné houbě kontrastují barvy oranžově červená, zlatožlutá a bílá. Při troše pozornosti ji nelze zaměnit se žádnou jinou houbou, ani ne se slabě jedovatou mucho-můrkou červenou (tab. 70) nebo snad s jedovatou muchomůrkou královskou (tab. 71). Na Slovensku má několik lidových jmen, např. králla, kráfova huba, kráFovský žampion, králůvka aj. Na Moravě jí někde říkají císařský hřib.

Náramkovitka císařská / Náramkovka cisárska

V ČSN: náramkovec císařský Catathelasma imperiále (FR.) SING. Syn.: Armillaria imperialis (FR.) QUÉL.
Klobouk je široký 80—150 mm, zprvu vypouklý, později prohloubený a na středu mírně šupinkatý, často rozpukaný, červenohnědý až hnědý, na kraji nápadně podvi-nutý. Lupeny jsou vysoké 4-6 mm, bílé až bělavé, dlouze sbíhavé na třen. Třen je dlouhý 60-120 mm a tlustý 30-45 mm, tuhý, na spodu často zahrocený a má mohutný dvojitý prsten. Dužnina je bílá, velmi tuhá, voní i chutná po mouce. Výtrusy jsou velké 11-13 x 5-6 p.m, podlouhe elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Roste celkem vzácně, a to na podzim (srpen až říjen) v jehličnatých nebo smíšených lesích na půdách s vápencem. Je to dobrá jedlá tržní houba s tužší dužninou, vyžadující delší tepelnou úpravu. Na Slovensku je hojnější a objevuje se i na trzích. V kuchyni je dobře použitelná do směsí, upravená jako dršťky nebo naložená v octovém nálevu. Dobře se suší. Podobá se jí čirůvka límcová ITricholoma focate(FR.) RICKEN, syn. T. robu-stum (ALB. et SCHW. ex FR.) RICKEN./, která je též jedlá, ale méně chutní Má zrzavě červený klobouk, rovněž často rozpukaný, ale na třeni jen jeden pomíjivý prstea Dříve se jí říkalo václavka císařská. Na Slovensku má dost lidových názvů, jako bešterec, bešterka, kočky, lupačky, mušky, paštery aj. (podle Šebka.)

Špička Obecná/ Tanečnica Polná

Marasmius oreades (BOLT. ex FR.) FR.
Klobouk je široký 20—50 mm, v mládí tupě kuželovitý nebo polokulovitý, pozdě- í, ji plochý. Ve středu klobouku je tupý hrbolek, na kraji zřetelné rýžky (čárky). Jinak \,i je hladký, lysý, hygrofánní, za vlhka okrový nebo hnědožlutavý, za sucha světle!. okrový až pleťový. Lupeny jsou poměrně (k velikosti klobouku) vysoké (3— 6mm), velmi řídké, za vlhka okrové, za sucha téměř bílé. Třen je dlouhý (40— 70 mm) a tenký (3—4 mm), válcovitý, rovný, velmi pružný, pevný, světle okrový, v mládí jemně plstnatý, později lysý. D u ž n i n a klobouku je bělavá, nemasitá, chru-pavčitá, chutná a voní většinou příjemně houbově. Dužnina třeně je tuhá, pružná, méně chutná. Vylučuje nepatrná množství kyanovodíku, a proto někdy voní po hořkých mandlích. Výtrusy jsou velké 8—10 x 4—5 (im, vejčitě elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Roste po deštích hlavně mimo les, na loukách, v zahradách, na mezích a na travnatých cestách od května do listopadu, nejčastěji v červenci. Žije v symbióze s trávami a tvoří tzv. čarovné kruhy a pruhy. Tráva v těchto kruzích je tmavší, popř. místy i mizL Plodničky špičky obecné nehnijí, ale jen zasychají a mohou po novém dešti „oživnout". Je to od nepaměti sbíraná, velmi oblíbená jedlá houba. Dodnes se prodává na trhu jako houba do polévek. K prodeji se nabízejí jen klobouky s částí třeně, větší část štíhlého třeně se odstraňuje. Pozor však při sběru! Špička obecná se může zaměnit s několika drobnými, jí podobnými houbičkami, naštěstí většinou jedlými nebo neškodnými; některé však jsou jedovaté. Nejvíce se jí podobá jedlá, ale méně dobrá penízovka dubová ICollybia dryophila (BULL. ex FR.) KUMM./. Nazývá se lidově „lesní špička". Nejedlé jsou houbičky z rodu trávnička ILeptonia (FR) QUÉL./. Místo špičky sbírali houbaři jedovatou zvonovku jarní (tab. 66) nebo dokonce málo jí podobnou a jedovatou strmělku potůčkoyou IQitocybe rivulosa (PERS. ex FR.) KUMM./. Častéji ovšem některé drobné jedovaté vlákníce. Než začnete špičku obecnou sbírat, naučte se dobře znát její poznávací znaky. Prohlédněte si její obrázek a znaky každé nalezené drobné houby, kterou považujete za špičku, srovnejte pozorně nejen s obrázkem, ale i s popisem. Tak se brzy naučíte rozeznat ji od všech podobných drobných hub a můžete ji s klidem sbírat. Špičce obecné se říká také meznička (roste i na mezích) nebo tanečnice (tančí v kruzích), čemuž odpovídá i latinský druhový název oreades - polní víly. Jiné názvy jsou ještě řebíček (na Chodsku) a trávnička (z okolí Teplic).

Čirůvka havelka / Čírovka sivá

Tricholoma portentosum (FR.) QuÉL
Klobouk má široký 40—100mm, vyklenutý, mírně podvinutý, později rozšířený,
s menším hrbolem uprostřed, dosti masitý, často zprohýbaný a na krajích rozpras
kaný, křehký. Povrch klobouku je za vlhka slizký, šedý s hnědomodravým odstínem,
ve středu bývá tmavší, paprsčitě vláknitý (žíhaný) tmavšími vlákny. Lupeny jsou tlu-1
sté, vysoké 5-10 mm a široce vykrojené, zoubkem přirostlé, bílé, mírně nabíhající
do žlutozelená. Třen je plný, dlouhý 50-100 mm a tlustý 10-20 mm, hladký, vál- :
covitý, bělavý, později vždy mírně citrónově nažloutlý, pod kloboukem našedle
vláknitý. D už ni na je neměnlivá, bělavá a křehká, mírně moučné chuti a vůně. Je
chutná a málokdy červivějící. Výtrusy jsou velké 6-7 x 4-5 um, vejčitě elip- ,
soidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Havelka roste od konce září až do konce listopadu, nejčastěji y říjnu. Najdeme i ji v jehličnatých, zvláště borových lesích na písčitých půdách. Hojná je v podhorských smrčinách. Někdy se vyskytuje ve velkých shlucích. Havelka je jed1á a dávno oblíbená tržní houba. Je značně ceněna pro své dobré vlastnosti. Hodí se do polévek a na smažení. Dá se z ní připravit houbový guláš, prejt, karbanátky a jiné pokrmy. Je dobrá i konzervovaná v octovém nálevu nebo v soli. Havelku je možno zaměnit s jinými čirůvkami, např. s jedlou čirůvkou zemní — pozemkou /Tricholoma tereum (SCHAEFF. ex FR.) KUMM7, jedlou čirůvkou stnbrošedou ITricholoma argyraceum (BULL ex ST. AM.) GILL/ nebo i s jedovatou čirůvkou žíhanou ITricholoma virgatum(FR ex FR.) KUMM./, jejíž dužnina je nasedla a velmi hořká. Nejsnadnější je však záměna se slabě jedovatou čirůvkou odlišnou (tab. 67), která má třen vždy bílý, bez citrónově žlutého nádechu stejně jako lupeny. Klobouk má zbarvený žlutozeleně, někdy až do hnědá, kdežto havelka má pokožku klobouku vždy šedočernou. Kromě toho havelku nacházíme spíše později na podzim a v jehličnatých, hlavně borových lesích, kdežto čirůvka odlišná roste převážně koncem léta a začátkem podzimu (srpen až září) a ve smíšených lesích, především pod duby. Havelka má mnoho lidových jmen, např. šedivka, černutka, skřípalka, popelka, ale také chybně václavka.